Ohlédnutí za třetím ročníkem

Jaký byl třetí ročník Vabanku? Své zážitky nám hezky a poutavě shrnul Jura Sekerák, který mohl letošní Vabank porovnat s loňským ročníkem. Nabízíme ale také pohled nováčka na startu, Leoše Mastníka, který nešetřil humorem sobě vlastním. :)

Očima Juraje Sekeráka:

Vabank 2025 

Začnu pohledem do minulosti. Loňský ročník Vabanku byl pro mě premiérou, co se týče jednodenních ultra závodů určených pro MTB bike nebo Gravel. Já blb začal Mílema a až pak jsem zkusil kratší závody. A loňský ročník byl také velkou zkouškou a zároveň zkušeností, protože Vabank 2024 byl mrazivý, deštivý, se sněhem a námrazou – zkrátka masakr a podle toho také prořídlo startovní pole a stejně tak seznam finišerů. Po ca. 21 h a 20 min jsem se dobelhal do cíle na 13. místě a ten mráz nejhůř odnesly oči. 

Do ročníku 2025 jsem vstupoval s trochu více zkušenostma z Vabanku 2024, 400 Ultra 2024, Cyklopuchejř 2024 a Bohemka 2024 (DNF – achilovky). I předpověď počasí vypadala výrazně optimisticky oproti minulému roku. 

Na startu jsem potkal kamarády cyklomagory a mílaře Honzu a Pepína a hned byla veselá nálada před startem. Spolu se mnou se přihlásili i kamoši Leoš s Tomášem, se kterýma jsme plánovali prvních pár km jet spolu s tím, že časem si každý pojede svoje. Start v 10:00 byl v uvolněný atmosféře a dle plánu jsme se sjeli a začali spolu. I když počasí bylo super, deště z předchozích dní podmáčely terén a první kilometry byly dost bahnivé. Takže prvních zhruba 30 km se neslo ve znamení bahenní jízdy, která se střídala s lepšími a rychlejšími úseky kdy bahno odletovalo od kol, ideálně přímo do ksichtu. Naštěstí po zkušenosti z předchozího ročníku sem vzal brýle a nesundal je ani na minutu závodu. Oči tak byly chráněné nejen od studeného vzduchu, který nás i letos potrápil, ale taky od bahna létajícího ve všech směrech. Jelo se mi celkem slušně a nohy se chytly relativně brzo. Takže nakonec jsme pohromadě nevydrželi dlouho a kousek sem poodjel. Krátký průlet centrem Mělníku s výhledem na soutok Labe a Vltavy a hurá podél Laterálního kanálu Vltavy směr západ. To už jsem jel nějaký ten kilometr sám. Když se cesta odklonila od Vltavy a směřovala k Řípu, tak jsem se cítil pořád moc dobře a valil jsem to co to šlo na Říp. Stoupání nahoru opravdu štíplo, ale zvládnul jsem ho celkem rychle a bez pauzy jsem pokračoval. Za Řípem to s výjimkou jednoho políčka jelo opravdu samo a za chvíli jsem byl ve vesničce Mšené-lázně (ca. 82. km trasy). Hlad jsem pořád neměl a pití bylo dost, tak nebylo proč zastavovat a mastil sem dál s vidinou zastávky v pivovaru v Lounech. Kousek za vesnicí jsem dojel dva borce, kteří si dle jejich slov před pár kilometry vystoupili z vedoucí skupiny a jeli svoje tempo. Jednoho z nich, Jirku, jsem znal z loňských 400 Ultra, kde jsme spolu tiše trpěli na CP a pak jsme spolu jeli pár hodin a také posnídali v malém koloniálu. Navíc nás ofiko před startem seznamoval kámoš Leoš a ukázalo se, že oba jsou skialpový zabijáci. Slovo dalo slovo a zastávka na pivko v Lounech byla dohodnutá. Ve skupince to utíkalo tak nějak samo a v pivovaru na 116. km jsme byli ca. po 5 hodinách a nějakých drobných minutách od startu. Což mi napovídalo, že jsem to odpálil celkem rychle na moje poměry a začal jsem trošku plašit a bát se, že mě to časem někde sekne a totál vytuhnu. Později se ukázalo, že moje obavy byly na místě, protože podle trackeru, který jsem kontroloval až po závodě, jsem byl v Mělníku 3 minuty za vedoucím a v Lounech ca. 10 minut za čelem. Nicméně pivko, jídlo a krátká pauza mi přišli vhod. 

S Jirkou jsme vyrazili dál spolu a po krátké, ale parádní vložce na velodromu v Lounech jsme šlapali dál vstříc Rané. Známý kopec pro paraglider nadšence a ve 3. ročníku už také známý kopec pro účastníky Vabanku. Z loňska jsem si kopec pamatoval a věděl jsem, že je to těžký, ale jetelný. Navíc nohy pořád fungovaly, tak jsem to tak nějak vydupnul a následný sjezd byl za odměnu. Za Ranou to znova kromě menšího stoupání jelo více méně samo a chvíli po 4 odpo jsme dorazili do Mostu. Věděl jsem, že nás čeká výjezd na Jezeří a od rána jsem neměl kafe. Takže krátká zastávka v Mostě na kafe a croissant byla jasná. Jirka byl pro a po malý chvilce jsme dupali dál. 

Na Jezeří jsem se těšil. Ani ne tak na ten výšlap, ten jsem si pamatoval, a i když byl letos trošku jinej, tak bolel podobně jako loni. Těšil jsem se na ten kontrast, když člověk koukne dolů do dolu Československé armády a v podstatě za zády má nádhernou přírodu Krušných hor, kde může být za pár okamžiků. Loni mi tohle ušlo, protože sem projížděl v totální tmě a viděl prd. Letos jsem několikrát zastavil a koukal dolů na tu obrovskou ďouru a měsíční krajinu. Rád bych nějak popsal svoje pocity, když jsem tam stál koukal na to všechno, ale nenapadají mě vůbec žádný slova. Každopádně to byl určitě silnej moment závodu a k Vabanku to prostě patří a je to dobře. Asi tam někdy vezmu děti na kolo . Jakmile jsme zajeli do lesa hned bylo všechno zelenější, ale taky sakra náročnější, co se týče trasy. Za odměnu přišel průjezd Hraběcí kaplí, což byl pěknej highlight Mostecka. Po několika lesních výšlapech a sjezdech jsme profrčeli Horní Jiřetín a kolem Chemopetrolu a jezera Most jsme mířili k další předem domluvené zastávce s touhou se najíst a doplnit zásoby. Tou zastávkou byla MOLka v Bílině (197. km). Než jsme si, ale mohli nacpat pupek, střihli jsme si pěknej a zábavnej trail k Lázním Bílina – moc pěkný místo. Dál krásně po cyklostezce podél vody a přes překvapivě krásný centrum a náměstí až k vysněné benzince. Jeden rychlej párek v rohlíku a pivko, dokoupit zásoby a hned dál. To už se pomalu stmívalo a od benzinky jsme vyjížděli pěkně vymrzlí a se zapnutejma čelovkama. Ale nechtěli jsme se moc oblíkat, protože jsme doufali, že nás jízda zahřeje, a hlavně jsme věděli, že časem bude o dost větší zima. To jsme ještě ale nevěděli, jak jsme se spletli a jaká šílená kosa nás čekala. 

No nic, posilněný jsme vyrazili do tmy a naštěstí po několika kilometrech, a i díky delšímu stoupáním jsem se zahřáli a bez přemejšlení mastili dál. S Jirkou jsme se sjeli suprově, vyhovovalo nám společný tempo a i zastávky nám tak nějak vycházely na stejno. Jakmile jsme přejeli nejvyšší bod trasy byl to celkem sešup až na 228. kilometr, kde byla poslední možnost se najíst a dokoupit něco s sebou. Teda pokud chce jet člověk non-stop a s předpokládaným dojezdem v brzkých ranních hodinách. Na posledních 100 kilometrech už nebylo vůbec nic anebo otvírali až po 7 ráno. S Jirkou jsme se shodli, že si dáme malinko delší zastávku než všechny předchozí. V OMV jsme měli kliku. Borec za kasou byl nadšenej cyklista a naše stroje nám schoval u nich ve skládku, kde parkoval svoje enduro Intense. Řekl nám, že to je o držku s tolika podezřelejma týpkama, kteří se zrovna vyrojili na benzince. Se slovy, že naše kola jsou úplně čistý uklidňoval kolegyni, která zrovna setřela podlahu . I tenhle fajn borec asi přispěl k tomu, že jsme se zdrželi opravdu trochu víc, než jsme chtěli. Ale teplej vývar, tortilla a kafe fakt bodlo. Po víc než 20 minutách jsme poděkovali a vydali se na posledních 100 km s vědomím, že už není kde zastavit a cokoliv dokoupit nebo se ohřát. 

Ani jsme se nestihli zahřát a byli jsme v Brňanech, kde jsme se podél místního zámku napojili na parádní cestičku podél Ohře a ta nás dovedla až do Litoměřic. Jediná odbočka z týhle cesty, ale stála za to. Noční Terezín je fakt krásnej. Všude klid, důležitý a pěkný místa krásně nasvícený a žádný lidi. Stezka podél pevnosti Terezín nás zavedla zpět k řece a odtud už to mělo bejt za odměnu do Litoměřic. V tu chvíli mi do zadního kola z boku vletělo, v tý tmě, neidentifikovatelný zvíře. Jirka jel za mnou a vůbec nevěděl co to mohlo bejt. Tipoval kunu nebo šílenýho skunka. To už se nedozvíme. Důležitý, ale bylo, že kolo neutrpělo žádnou viditelnou újmu a že jsem to ustál jen s vyšlápnutím. Navíc adrenalin mě trošku zahřál, a to přišlo vhod. Do Litoměřic jsme to už doklepli a hned za mostem jsme si vyšlápli pěkně dlouhý schody s kolem v ruce. Moc fajnová záležitost po 242 km. Z Litoměřic do Úštěku to je ca. 20 km, ale abych pravdu řek moc si je nepamatuju. Zřejmě proto, že jsme hrozně mrzli anebo spíš proto, že už jsme zase měli hlad (jo, jo – jakmile se metabolismus nakopne, je těžko k nasycení) a domluva zněla –Úštěk, někde v teple se najíme. Ideální místo, který jsme si vysnili byl bankomat někde uvnitř, kam vás pustí kreditka. Jenže v Úštěku se takový místo nenachází anebo jsme ho hlady a zimou minuli. Nezbejvalo než prostě jet dál. Pozitivní na tom bylo, že hned za Úštěkem to bylo do kopce a zahřáli jsme se. Ten kopec vedl na zříceninu Helfenburg, kterou jsem si pamatoval z loňskýho ročníku, když jsme jeli proti směru hodinovejch ručiček. Navrhnul jsem, že se tam někde schováme do závětří za nějakou zídku a najíme se. Což jsme taky udělali a byla to nádhera. Cpali jsme si do pupků dobroty, zapíjeli to kolou a mezi hradbama Helfenburgu naprosto jasná obloha s bambilionem hvězd. Krása. Zima najednou nevadila. Přesto jsme se nezdrželi moc dlouho a jeli dál. Naštěstí dál to bylo nahoru dolů a v terénu a znova jsme se zahřáli celkem rychle. Za vesničkou Skalka mám zase mlhu. Pamatuju si jen nekonečný cestičky až k Holanskýmu rybníku. Jediný, co mi utkvělo v paměti byla louka uprostřed lesíků, po který jsme trochu bloudili a jezdili cik cak sem tam, a navíc tam byla strašná kosa a v trávě rosy jak nasr… . V tomhle místě mě opravdu přepadla trudomyslnost, jak říká klasik. Jakmile jsme se vymotali, vjeli jsme do nejstudenější části trasy. Mezi Holanským rybníkem a Macháčem (ca. 20km) se teplota dle Garminu pohybovala mezi -1 a 0. Nechtěli jsme zastavit ani na vteřinu, aby jsme nevymrzli a dupali jsme co nám zbytky sil stačili, aby jsme se udrželi aspoň trošku při teplotách slučitelných se životem. V Jestřebí na rovince Jirkovi došla baterka v čelovce. Není problém, připojí kabel na battery pack a jedem dál. Trvalo mu to maximálně 30 sekund. Ani jsem se nestihl pořádně vyčůrat. I to stačilo k tomu, abychom zase vykosili a bojovali o každej watt na zahřátí. Naštěstí po pár km podél kolejí přišly sypký písky kolem Mácháče, kde to teda jelo dost blbě. Nicméně pro zahřátí ideální povrch. Navíc hned na to nás čekal výšlap na Bezděz. Normálně bych utrousil nějaký to sprostý slovíčko na účet toho kopce samotnýho, ale v danou chvíli jsem za ten krpál byl víc než rád. Nahoře pod Bezdězem jsme věděli, že do cíle nás čeká už "jen" 20 km a dle navigace poslední stoupání. Nevěděli jsme, že než dojedeme k tomuhle stoupání tak zase vymrznem jak se patří. Z Bezdězu dál to bylo logicky z kopce, ale i následující kilometry byly hodně rychlé a brzdit se nám nechtělo, takže jsme opět nadávali jaká, že to je podělaná kosa. Poslední 3 km byly naštěstí do kopce, a tak jsme do cíle dorazili v lepší náladě a hned jsme se mohli zahřát u ohně a dopřát si teplou polívku a čaj. 

Nakonec jsme společně s Jirkou dorazili do cíle v čase 5:18, na 15. místě. Pro mě osobně to je zlepšení času o 2 hodiny, ale zhoršení pozice o 2 místa. Což mi ani trochu nezkazilo náladu ani pocity z Vabanku 2025, který jsem si fakt užil. Musím poděkovat Jirkovi za spolujízdu, klaplo to perfektně a jsem rád, že jsem nejel víceméně sám 280 km jako loni. Zároveň velká pochvala Kláře, Tomášovi a Petrovi za (za mě) super trasu, pohodovou organizaci, super komunikaci a za nápad vést závod místy kudy nakonec vede. Moje předsevzetí do příštího roku je dorazit už v pátek, stejně jako loni na svatbu a po dojetí zůstat delší čas a nespěchat domů do postele. Abych tak nasál tu atmosféru se vším všudy.

Očima Leoše Mastníka:

321 Vabank dobrodružný ultra MTB počin dvou manželských bláznů od Jablonce s extrémně přátelskou atmosférou. Nádherně trasovaný závod o celkové délce asi 230km s úctyhodným převýšením 4500m vedoucí přes Dolnooharsou tabuli, České středohoří a Kokořínsko.

Postřehy z minulého 321 Vabank od přátel

O téhle sportovní akci s názvem 321 Vabank jsem slyšel již minulý rok, kdy to byl pravděpodobně už druhý ročník a to hned od dvou známých. Oba dva sice mílaři a oba dva zněli dosti nadšeně. Já v tu dobu nikdy nic takového nejel a vůbec jsem si nedovedl představit, jak to asi probíhá. Ja jezdil ty svoje chrtí bike maratony na max. 100km a i po tom jsem byl rozbitej jak cigánský hračky.

První můj magor kamarad Juraj přišel s tím, že prej pojede závod na 321 km. A upoutavým vyprávěním začína popisovat, jak si musíš vybrat z listu věcí jen 3. Že si prostě řekneš, že třeba nebudeš spát a nebereš spacák. Nebo že si řekneš, že nepíchneš a vyhodíš všechny věci na opravu. Tohle se mé punkové duši docela zamlouvalo jelikož ja furt jezdím bez ničeho a často sockuju servis, jídlo a nebo jezdím domů vlakem s prázdnou pneumatikou.

 Druhý kámoš Tomáš taky svobodomyšlenkář přišel s tím, že jel super jezdivej závod prý nějaký 321 Vabank na 320 km. Že prý tam sněžilo a kosilo, že by psa nevyhnali, ale že to bylo fajn a že to chce jet zase. Říkam si, že to jsou nemocní lidé. Jasně rád se huntuju, ale nevěnoval jsem tomu pozornost až do letošního roku.

Jak slepý k houslím přišel

Ještě ten samý rok jsem se nechal se překecat obouma magorama ať s nima jedu závod s ještě poetičtějším názvem Cyklopuchejř. To jsem poprvé zažil, co je to rejt tlamou v zemi únavou, Jaké je to usínat za řídítkama za jízdy a že když v noci vidím kroutící se hady v lese, že je to jen halucinace a vlastně o nic nejde.

Předtím, než ke mě přišel Jura a povídá nebuď měkkej, pojeď 321 Vabank jsem už byl přihlášen na 400 Ultra, což je další ultrakravina jsem už vlastně věděl o co jde. Co může být horší než puchejř, kde jsem ztrávil 2 noci a celkem blízko ke 40-ti hodinám. Hned se na 321 Vabank hlásím a platím startovné aby už nebylo cesty zpět.

Přípravy na 321 Vabank

Celá příprava na 321 Vabank byla vabank. Letos jsem ještě neseděl na MTB. Měl jsem sice nalítáno po celý skialpový sezoně brutální objemy na sněhu a proběhlo i pár dlouhých závodů. Ale nohama jsem točil jennecelý dva litry na silničce, ale to se nepočítá 1:1 bohužel.

Den před odjezden na Vabank tedy jdu do garáže, omývám asi 4 měsíce starý zaschlý bahno ze zimní vyjížky. Dolévám mlíko do pneumatik a hustím na svých 25 PSI. Vylezu na kolo a s kyselým ksiftem zjišťuji, že mi krupě něco ve středu. No jo no Vabank no to snad nějak půjde.

V pravidlech bylo něco jako "Beze všeho". Vzal jsme si tedy batoh, kam jsme narval hadry, protože čuju, že má být v noci kosa. Jako další kus nepovinné výbavy mám knoty. Co už ale zapomínám je jakékoliv hustící zařízení. Jak ale říká můj blízký kámarád defekt je vždy jezdecká chyba a ty já zásadně nedělám, tak co tu řešíme?

Předstartovní horečka

Přemotivovaný Jura mi den předem slibuje, že mi teda sveze, ale prý nesmím zdržovat, takže mi jen přibzdí na odbočce na Rádlo a jaký pak copak? Ráno si tedy ještě zapomínám bidon. Díky velmi důmyslnému systému Fidlock mám teď možnost širokého výběru různých bidonů, které mi pasují na kolo. Budu tedy v rámci šetření času zastavovat kvůli každému vejplachu ústní dutiny a otevírat batoh.

Cestou do Kovance si oba libujeme, jak je krásně a jak si to pořádně užijeme. V kovanci potkáváme spoustu našich známých a připravujeme kola. Řídítka sice na nové extra chunky gripy šly jako do maminy. Liboval jsme si asi 10 vteřin dokud jsme na kolo nesedl a zjistil jsme že se protáčejí asi jako v hodně produktivní mamině. Probíhá tedy fixace pomocí americké pásky pro závodní grip.

Všichni se šikují do startovního koridoru. Já ještě při kontrole vybavení nacházím časem zašlý banán v útrobách batohu. Konečně mě osvítilo, co to vlastně doma poslední měsíce páchlo. Klárka nám dává informace a nevím jestli se jí chvěje víc hlas, nebo mě kolena. Nervozita ze všech opadá výstřelem ze startovní pistole.

321 Vabank

321 Vabank odpočítává Tom a je to tady 120ti hlavý had se dá do pohybu. Miluju jak se nikdo nikam necpe, nikam nežene jako na maratonech. Všichni chápou, že na hrdinství je času dost. Hned na začátku nás tomáš potrestal a dal nám zahřívací sekci v bahenní lázni Černým dolem. Jako na kole by se mělo jezdit ale když se kola přes bahno netočí?

Byl jsem svědkem několika držkopádů a prvních 20 km bylo rychlých, ale také celou dobu v driftu. TO se zpelšilo a někde před mělníkem, kde to začalo frčet to prasných cestách. Před Mělníkem potkávám Petra Šiftu, jak mu z kola stříká Mlíko, ale za nedlouho mě předjíží na měkký gumě. Je to pard a asi ví co dělá.

Historický dojemný Mělník

První srdceryvný moment na závodě 321 Vabank jsme zažil již pred Mělníem. Banda nadrbaných ultra magorů stojící poslušně na červené na křižovatce. Zapojuji se do skupiny a vyjíždíme společně kopec do centra. Šifťák nachází vysněný Bianchi obchod, kde hbitě opravuje svoji bolístku. Někteří nedočkavci také staví na první kafe a dort na 40km metě.

Nejdojemně jsí část se odehrála při pomalém průjezdu historickám centrem v pelotonu. Lidé tleskali, hvízdali a řvali s transparenty nad hlavami. Dýmovnice, motorové pily, dělobuchy! Jsem rád, že 321 Vabank se stal slavným svátkem cyklistiky u nás jako je Tour de France ve Francii. Celá euforie vyrcholí krátkou zastávkou a výhledem na soutok Vltavy a Labe což je majestátní landmark české Republiky. 

Sjezd mělníkem dolů a přakročení labe po mostě Josefa Straky nám poskytlo krásný pohled na historický Mělník odspoda od řeky. Toto celé se odhrávalo již za dunění několika silných zvonů odbíjejících poledne. Cesta dále vedla podél "Laternálního kanálu", kde mě už zase předjíždí nasupený Šifťák s čerstvým větrem v gumách. 

Dolnooharská Tabule – highlight Vabanku

Za mě nejkrásnější úsek mezi mělníkem a Mostem. Velice jezdivá, rychlá část vedoucí lehce zvlněným terénem po polních cestách, zapomenutých silnicích skrze krásné vesničky a dechberoucí přírodu. Spalující slunce nás všechny žene nahoru přes úbočí hory Říp! Dále přes Mšenné-lázně až do dalšího záchytného bodu v Lounech.

Nic poetičtějšího si Tomáš s Klárkou nemohli pro nás připravit, než povinnou zastávku v rodinném pivovaru Zichovec. A ne proto, že jsme se tu mohli zadara najebat jen proto, že jsme závodníci. Předevšíp proto, že před pivovarem stojí již z dálky tyřící se snad 8m vysoká plastika kola. V pivovaru také probíhala slavnost pálení čarodějnic. No, tak jsme tam pár kousků musel poslat a také natlačit do hlavy nakládaný hermoš.

U Zíchovce jsme také potkal známého Robina Příhodu pořadatele podobného grupen magorství s názvem Cyklopuchejř. Kecáme spolu o tom, že jsme alkoholici a rovnou se u něj osobně registruji na Puchejř. Není čas ztrácet čas, tak ještě pokoukám po roštěnkách a sedám s rozmasakrovanou sedínkou na kolo a prokračujem! 

Velodrom, Raná a Jezero Most

O tom, že 321 Vabank je pro širokou veřejnost a že je to velice barvitý a různorodý závod jsem se přesvědčil hned na další atrakci. Tou nebylo nic jiného než Lounský Velodrom. Povinné dvě kola na velodromu s přidanou hodnotou. Strava úsek! Kdo dá nejlíp kolo má premii. Bohužel jsme byl rád že jsme se na nakloněné rovině nerozštípal a nějak se mi už po 120 km nechtělo ze sedla a ještě tam rubat segmenty. Raději žádám o olej na řetěz místního borca údržbáře abych zase jel jako po másle.

Čekala mě totiž další přírodní nádhera a za mě asi nejkrásnější místo celého závodu 321 Vabank. Scénický vyhlídkový bod Raná s výškou 457m. Trojkopec a vyhlídkový bod, který je centrem paragliding v severních čechách. Jeden z mála bodů, kam jsme kolo raději vytarabil pěšky, než abych se vydyndal. Ale hlavně za ten 360 stupňový výhled stála jakákoli námaha. 

Po tomto excitovaném zážitu už se jeli jen bomby do Mostu, kde mě vlastně čekala odměna. Měl jsme tu záchytný bod. Sestřenka Kája, u které jsme chtěl primárně spát, ale řekl jsme si, že bych byl pěknej srab to nejet durch. Jako dáse říci, že jsem trochu porušil pravidla, když jsem ji použil jako delivery service k jezeru Most. Teplý kebab, domácí buchta, káva, cola. Zásoby na celou noc. Díky Kájo! Navlíkl jsme na sebe co šlo, pohráli jsme si asi hodinku se psem Hugem u jezera a hned poté jsme vzal zbytky svého ega do hrsti a vyrazil na tu těžší část závodu.

Industial až do Bíliny

Slunce padlo za obzor a najedou už to nebyla taková prdel. Jel jsem sám v krajině nikoho protkané průmyslovými dopravníky a trubkami. Čas od času přeběhla přes cestu liška nebo zajíc. Nikde nikdo jen ticho. Toulání kolem povrchových dolů jsme završil nechtěným sjezdem do jednoho z nich. Naštěstí mě navigace zastavila, ale v tomto zvláštním depresivním místě Garmin moc nefachá.

V kopci na Jezeří mě předjela skupinka mílařů. Společně jsme si zanadávali na Tomáše při přenášení nějakých padlých stromů a rvaní kol do nekřesťanského krpálu. Prý ale bude na trati jen jedna prasárna, tak doufáme, že je to ona. Vrána a Jech a další borci, se kterými jsme se průběžně předjížděli od Jezeří, kolem Chemopetrolu Litvínov až do Bíliny. Tento úsek za tmy byl pravděpodobně zajímavý, ale ja jen vnímal zimu, kde teploměr ukazoval 2 stupně celsia a konstantní bolest v pravém koleni.

Při sjezdu z Litvínova zpět k Jezeru Most přemýtám, že nabídka noci v psím pelechu u sestřenky není vlastně zas tak špatná alternativa a že to není asi zase tak daleko Přeci jen tou dobou mám v nohách nějakých 180km. sbírám se z první krize, zatínám zuby. Říkám si, že to je už jen 150 do cíle a pokračuji.

V bílině na benzínce na sebe navlémám co jde. Setkávám se zde zase s mílaři a vyžíráme paní co se do nás vejde. Párky, čokolády, kafíčka. Někteří méně vybaveni si kupují noviny do bundy jako další izolační vrstvu. Další smělejší dokonce vyžebrali značkovou MOL bundu od pumpařky což mě alsepoň rozveselilo a dostalo zpět do reality.

Nefunkční žaludek, mínusové teploty spánky a mikrospánky

Po benzínce se sice cítím, jakože pojedeme ale popravdě to nebyl žádný med. Hned v kopci za Bílinou potkávám závodníka, že prý píchnul a že 321 Vabank je přísnej a že nemá cajky na opravu a že bude muset skončit. No klepal se tam na zemi v kose a bylo mi ho líto, ale i já jel celou dobu Vabank a neměl jsme zhola nic jak mu pomoci, tak po krátké rozpravě jsme musel pokračovat dál a nechat ho na pospas Bílinským cigivlkům.

Takový to jak se kroutí všechny vnitřnosti v těle, chybí energie, ale nějak nohy pořád šlapou. Každou chvíli se mi chce kadit a jist zároveň,a el vím, že to žaludek nevezme. Tlačím pravidelně jen čokoládový tyčinky a zapíjím to colou jak skvělá kombinace. Vlasně celý den jedu na kebabech, bagetách čokoládě a asi doposud 5 litrům coly. Sportem ku zdraví!

Z celé téhle krize mě dostává až pan Vrána, který mě bůhví kde v kopcích dojíždí a je taky prošitej. Vrána nadával jak špaček, že na noční závody sere a že to není zdravý a jak ho to sere a že už prej jen vícedeňáky a tak jsme si padli do noty. Postupně z nadávání jsme přešli do rozhovoru o kolech a že je super mít kolo Pivot že to zní jako pivo. Nakonec jsme se vlastně shodli, že nás ty kola bavěj. Ani nevím kde jsem by a co jsem viděl ale najednouo vidím Terezín a Litoměřice na 250km.

Power nap rulez!!!

Jasně až se rozední bude dobře. Říkají zkušení. I mě se to několikrát při ultra běhách stalo. Ale ne teď! Rozbřesk sice byl a sluníčko už lezlo ale někde před již názvem indikujícím místem Zimož bylo asi minus 2 stupně. Nešlo to po několika mikrospáncích jsem si našel svoji autobusouvou zastávku. Zachumlal jsme se do šeho co jsem měl i neměl a přetáhl si i bundu přes hlavu. Potupně slezl z kola a ustlal si na zastávce. Počítal jsme kolik vteřin to bude trvat než usnu, ale halucinační snění přišlo dříve než jsem začal.

Nevím jak to bylo dlouho asi 10 minut co jsem usnul když přišla k zastávce venčit baba psa. Ten mě začal olizovat po ksiftě, takže raní hygienu si odškrávám. Křičím fuj! a otáčím se na druhý bok, jakože ještě pojedu dál, ale už to nešlo. Skáču na kolo a ty vole! Jsou to bomby. Stačilo fakt takhle málo a letěl jsme jako raketa z Gazy! 

Úštěk schody, Holany, Mácháč a Bezděz v kudle

Schody v úštěku jsme za slunce vybehnul jako Van Aert v cyklokrosu. Nějakej ten Helfenburg tam lítal jen písek od kola. Vlhošť, Holany 300w stálej output! Powernap mě neskutečně nakopnul a poslední úsek asi 60km se mi jelo jako po másle. Croissant a kafe na benzínce v Jestřebí a pak už mě čekal jsme spurt do cíle!

Před mácháčem předjíždím dva závodníky a v kopci na úbočí Bezdězu objíždím skupinku mílařů Jech, Vrána. Je to kažé šlápnutí mě neskutečnš baví. Vůbec nevím co měl ten pes ve slinách, ale chci toho víc! Poslední desítky kilometrů před cílem mám průměr kolem 18 km/h to jsme neměl ani na startu. Jen si říkám teď to jen neposrat a nechytit defekt – je to přeci jen jezdecká chyba. Užívam si 321 Vabank jako malej kluk! 

Někde v lese za Bezdězem se ke mě připojuje táta. Ten si myslel asi že zastavíme a budeme kecat a že mě bude křísit, ale jen z dálky v aero pozici na něj řvu "jedem, jedem, honějí mě!" Asi nějaká paranoia z vyčerpání… Jedeme spolu v háku jako kdybychom jeli časovku. Upřímně mě ale v kopci na Kovánec dehonestuje i v 62 letech 😀 Borec ale nemá v nohách 330km. 

Cílová rovinka 321 Vabank, ženy víno a zpěv.

Dojezd do cílového oblouku je vždy euforie. Příjemně mě překvapil přátelský přístup všech pořadatelů. Trpělivě naslouchali mým poznatků a kladli doplňující otázky. V cíli samozřejmě neprozrazuji nic z mých přešlapů přes čáru pravidel ani nic z mého utrpení. Na krku mi visí krásná originální medaile ze závodu 321 Vabank vyrobená z cyklo pneumatiky. Celá sranda mi trvala necelých 26 hodin a ukázalo to 328km s převýšením asi 4,5km.

V cílovém zázemí je tak skvělá atmosféra, teplo a zábava, že zustávám až do večera. Vypiju asi půl sudu Zíchovce a jak je již v mám zvyku údajně dělám ostudu. Přes únavu nemůžu soudit. Pamatuji si jen hraní nehejbalu přes cílový oblouk s dětmi pořadatelů a také svým, které přijelo se podivat jakého má tátu magora.

Sečtěno podrtženo. Závod 321 Vabank je určitě pro širokou veřejnost. Lehký, krátký, nenáročný terén zanedbatelné převýšení. Vhodný prakticky pro všechny věkové kategorie i pro rodiny s dětmi. ZTP a důchodni mají slevu na startovném, tak na co čekat. Pořadatelé naprosto vřelí a přátelští. Cítil jsme se jako doma! Příští rok se modlím, aby byl 321 Vabank znova, protože to byl super krásný zážitek. Díky patří celé Vabank Mafii!